Tento víkend byl velice náročný a bohatý na nové události. Zde si uvědomujeme a vážíme toho, jaké máme štěstí a dar žít v naší krásné, malé, voňavé, čisté a bezpečné zemičce. Děkujeme také všem, kteří se za nás a naši činnost zde modlí. Zprvu jsme si nebyli jisti, jestli sem psát i negativní zkušenosti, ale myslíme, že si alespoň i...
Rádi bychom se s vámi podělili o tradiční a nejoblíbenější jídla místních lidí. Trošku jsme se přiučili a dokonce si zkusili dělat Chapati (čti Čapaty), Mandazi a Ugali.
Již jsme se v předchozích článcích zmiňovali o hnutí Fokoláre a paní Ireně, která zde v tomto společenství žije. Vydali jsme se ji již po druhé navštívit. Při minulé návštěvě v Mariapolis jsme dostali od Lucy (Brazilka, která žije stejně jako paní Irena pro toto hnutí) pozvání do školy, kterou provozuje v druhém největším Keňském slumu Mathare v...
Po delší odmlce jsme se konečně odhodlali k napsání dalšího článku. V centru se nám práce pomalu stává stereotypní, což je na jednu stranu dobře. Na druhou stranu se občas vyskytnou události, které tuto každodenní rutinu dokáží obohatit a právě o ně by jsme se s vámi chtěli podělit. Jedním z těchto "obohacení" je místní imigrační úřad. Ihned po...
Tyto dny jsou bohaté na události a aktivity zde v centru. Do učiliště přišli noví žáci a i nám tím přibyla nová práce. Přichází stále noví a noví studenti, kteří se chtějí naučit na kytaru, nebo klávesy. Stále tedy učíme základy hry na kytaru, která je pro nás už hodně nezáživná a ohraná. S pokročilejšími již hrajeme složitější písničky...
Novoroční oslavy jsou za námi a v centru se naplno rozběhl běžný život. Děti a studenti se vrátili do škol, a tak je tu typický ruch. My jsme opět začali vyučovat kytary. Mimo studenty technického učiliště učíme ještě aspirantky (na klávesy a kytary) a večer studenty střední školy. Byli jsme velmi mile překvapeni, že ti, kteří se učili na kytaru...
Prázdniny se pomalu, ale jistě chýlí ke konci a my jsme během nich stihli navštívit některá zajímavá místa v Keni. Jeden náš africký kamarád, který letos končil na technickém učilišti, se po zkouškách vracel zpátky domů. Nabídl nám, že bychom mohli jet s ním a podívat se kde žije. Tento kraj je významný pěstováním čaje. Kam se člověk podívá, jsou...
Občanský rok se blíží pomalu ke konci, ale církevní Silvestr jsme slavili už minulou neděli. Je zde zvykem, že se každý rok na slavnost Ježíše Krista Krále sejdou všichni lidé z farnosti do našeho centra a zde je společná mše. Pro představu, místní farnost má 16 lokálních kostelů v okruhu asi 10 km. Mše se konala na venkovním prostranství před...
Prázdniny na základní škole jsou v plném proudu, a tak je v centru relativní klid. Zůstali zde studenti střední školy, kteří tento pátek dokončují maturity a studenti technického učiliště, kterým začínají prázdniny až v prosinci. Naše denní náplň se tak skládá převážně z učení hudby. Rozdělili jsme si studenty do skupin po šesti a vytvořili rozvrh....
Africký systém vzdělávání pro základní školy je poněkud odlišný od toho našeho. Pomineme-li univerzity, na základní a střední škole je rok rozdělen do trimestrů, tedy třech nepřetržitých úseků výuky, mezi nimiž jsou delší nebo kratší prázdniny. V pátek 26. října právě jeden takový úsek skončil a začaly nejdelší prázdniny celého roku. Do školních...
Všechno vyřizování ohledně naší cesty šlo zprvu jako po drátku. I když z Indie byly zprávy trochu opožděnější, ale pořád jsme komunikovali a ubíralo se to správným směrem k tomu, že v srpnu odletíme.
29.6. jsme jeli na Indickou ambasádu do Prahy zažádat o víza. Byli jsme informováni, že dříve tam chodit nemáme, že stačí měsíc před odletem. Tam po nás chtěli spoustu dalších papírů, které jsme samozřejmě neměli, protože nikde o nich nebyla ani zmínka.
2.7. znovu jsme na ambasádě i s potřebnými dokumenty, opět u okénka seděl indický úředník se zlatým prstenem na každém prstu a řekl, že nám dá víza maximálně na 6 měsíců... moment ... úředník se znovu zadíval do papírů a - chybí povolení ke vstupu do "restricted areas".
Jedeme domů a v autobuse už začínáme rozesílat maily, aby jsme potřebné potvrzení dostali. Z Indie nám však otec salesián obratem odepisuje, že žádné takové potvrzení do Assámu (kam jsme měli namířeno) potřeba není a zkusí napsat oficiální prohlášení, že Assám nespadá do těchto oblastí a můžeme tam přijet.
O týden později jedeme znovu na ambasádu s potřebným dokumentem. Úředník se na papír podívá a říká, že to nestačí. Jsme zoufalí. Dostat od indických úřadů oficiální prohlášení je prakticky nemožné, nehledě na to, že by to prohlášení mělo být ze samotného "Ministry of Home Affairs", které sídlí v Novém Dillí. (Na ambasádě nám řekli, že na ministerstvu zažádají, ale že to může trvat týden až půl roku, takže by bylo lepší, když by jsme si jej zkusili obstarat sami.)
Znovu si dopisujeme s otcem salesiánem, který se pro nás v Indii zkouší popasovat s místní byrokratickou mašinerií. Nejprve podal žádost, aby nám povolení vystavili přímo na policii v Gollaghattu (místo našeho původního působiště). Tam se ale po deseti dnech místní úředníci rozkývali, že povolení vydat nemohou, a tak otec jel asi 200 km do města Guwahatti (cca milion obyvatel), aby povolení dostal tam. Po týdnu nám došel mail, že dostal na úřadě pořadníkové číslo a že to pravděpodobně nějaký čas ještě potrvá.
V tuto chvíli ztrácíme veškerou trpělivost, kterou jsme se museli při jednání s indickými úřady obrnit. Od podání žádosti o víza uběhly více jak dva měsíce a my jsme byli ve stádiu nejistého získávání povolení, které by mělo asi 50% šanci na úspěch na Indické ambasádě v Praze.
Že naše cesta ztroskotá jen na vízech jsme si vážně nemysleli. Už jsme nemohli dál čekat, protože se musíme brzo vrátit kvůli škole. Napsali jsme tedy do Prahy na Sadbu jestli by nebyla pro nás ještě nějaká jiná varianta. Přišla v úvahu Keňa. To byl pro nás trochu šok, protože o Indii jsme měli zjištěných už hodně informací a teď jsme měli jet do Afriky o které jsme nevěděli skoro nic, protože nás dříve tolik nezajímala.
Když jsme se však už rozhodli, že ten rok věnujeme potřebným, přerušili jsme práci, školu a všechny zájmy, přijali jsme nakonec tuto výzvu a věnujeme náš čas Africe, tedy spíše africkým dětem! :)